Už před kodaňskou konferencí se otevřeně mluvilo o tom, že nepřinese závaznou dohodu zahrnující USA, Čínu a další velké znečišťovatele. Dánsko, které konferenci hostilo, začalo připravovat paralelně se zaběhnutou vyjednávací procedurou alternativní texty a politická prohlášení, které střídavě vyvolávaly pobouření a naděje v alespoň nějaký výsledek. Závěrečný dokument nazvaný Copenhagen Accord (CA), je však přes nevelká očekávání velkým zklamáním.  Než se pustíme do stručné analýzy jeho obsahu, je třeba předeslat, že tento dokument není pro nikoho závazný. Konference smluvních stran (COP), nejvyšší orgán Rámcové úmluvy o změnách klimatu (UNFCCC), ho totiž pouze vzala na vědomí a řada rozvojových zemí vyjádřila s textem nesouhlas. Přesto není Copenhagen Accord úplně prázdný dokument.

Především byl vytvořen ve shodě Spojených států, Číny, Indie, Brazílie a Jihoafrické republiky, tedy skupiny zemí, které jsou největšími znečišťovateli a nepatří pouze do skupiny rozvinutých zemí. Text zatím neobsahuje žádné závazky ke snižování emisí ze strany rozvinutých zemí, ty ho však mohou (ale nemusí) do konce ledna 2010 doplnit do tabulky na konci textu. Každá země si přitom může určit svůj vlastní výchozí rok, od kterého bude své plány snižování emisí odvozovat. (Deklarovaný cíl Spojených států snížit emise o 17% do roku 2020 oproti roku 2005 tak vypadá o něco lépe. Vztáhnutý k roku 1990, znamená americký závazek pouze 3% snížení). ext také vyjadřuje vůli rozvinutých zemí financovat zejména adaptační opatření v nejméně rozvinutých zemích. Z veřejných i soukromých zdrojů, které však nejsou blíže definovány, by rozvojové země měly dostat do roku 2012 30 miliard ročně a do roku 2020 až 100 miliard dolarů ročně na adaptace a snižování emisí. Většina těchto prostředků by měla proudit přes nově založený Kodaňský zelený klimatický fond, který by měl být zřízen pod OSN a mají ho rovným dílem řídit rozvinuté i rozvojové země (čl.8 CA). Přísliby rozvinutých zemí o snižování emisí zůstávají však i po kodaňské konferenci vzhledem k doporučení vědecké komunity velmi nízké. Podle propočtů společností Ecofys jde v úhrnu asi o 6 - 14% snížení do roku 2020 oproti roku 1990. Panel IPCC přitom doporučuje rozvinutým zemím snížení o 25 – 40%, pokud lidstvo chce udržet nárůst teplot do 2 stupňů Celsia. Nevládní organizace na konferenci navíc upozornily na díry, které tyto závazky mají. Pokud se vezme v úvahu i navrhované započítávání lesů, změn ve využívání půdy a tzv. horký vzduch (převod nevyužitých kjótských kreditů do dalšího období), pak mohou současné sliby rozvinutých zemí ve skutečnosti znamenat navýšení emisí až o 4%.

Kodaňská konference je velkým zklamáním a především selháním státníků a vyjednavačů. Příprava na kodaňskou konferenci začala před dvěma lety, kdy 13. setkání smluvních stran Úmluvy přijalo tzv. cestovní mapu z Bali, podle které měla být vyjednávání o nové dohodě dokončena do roku 2009. Místo nové závazné smlouvy nyní máme pouze nezávaznou politickou deklaraci s připravenou tabulkou pro závazky rozvinutých zemí, kterou však Kodaň zanechala prázdnou. Copenhagen Accord nelze hodnotit pozitivně, jde především o znouzectnost a snahu odejít z pompézní světové konference alespoň s něčím. Stále však nejde o nevratnou katastrofu pro mezinárodní vyjednávání, které má v příštím roce ještě šanci dospět ke smysluplné dohodě. Další setkání smluvních stran Úmluvy je naplánováno na prosinec 2010 do Mexika. Důvěryhodnost světových lídrů ale utrpěla v Kodani vážné rány.

Klíčovou otázkou, kterou konference v Kodani nevyřešila a na které se vlastně celé jednání zablokovalo, je další osud Kjótského protokolu. Rozvojové země chtějí Kjótský protokol zachovat a jeho signatářům připsat nové závazky na další kontrolní období. Drží se Kjóta jako jediné jistoty, kterou nyní máme. Závazky USA, Číny a dalších velkých emitentů, kteří Kjóto nepodepsali, by měli být definovány v druhé vyjednávací linii Rámcové úmluvy (pro Dlouhodobou spolupráci – LCA). Evropská unie i Spojené státy však chtějí smlouvu zcela novou, která by zahrnula všechny země a nově definovala závazky. Ta by však byla zřejmě nezávazná, státy by ji totiž nemusely ratifikovat jako Kjótský protokol. Vyjednavači v Kodani naivně doufali, že dvě vyjednávací linie se v průběhu jednání spojí. Nestalo se. Oba texty se sice podařilo zkrátit, zůstaly však plné závorek, které v diplomatickém newspeaku značí nevyjasněné problémy a otevřené otázky. Copenhagen Accord bude sloužit jako východisko pro další vyjednávání o těchto sporných bodech v následujícím roce.  

Kodaňská konference postavila do nového světla i Evropskou unii, která sama sebe označuje za lídra světových klimatických vyjednávání. V Kodani však zůstala stranou. Nejen že se neodvážila navýšit své dosavadní závazky na 30%, závěrečný dokument byl navíc připraven bez její účasti v pětici států USA, Čína, Indie, Brazílie a Jihoafrická republika. Amerika Evropskou unii přes její ambiciózní závazky k dohodě nepotřebovala. To je znakem marginalizace Evropské unie v mezinárodním vyjednávání i v širším geopolitickém kontextu. Pokud se EU bude nadále utápět ve vnitřních sporech a nestane skutečným šampionem v přechodu na zelenou nízkouhlíkovou ekonomiku, bude se její význam i nadále snižovat. Poslední dny odhalily velkou propast mezi zájmy a úrovní vyjednávání nejméně rozvinutých států a států rozvinutých. Zatímco prvně jmenovaným jde o holé přežití, rozvinuté státy hrají především o peníze a ekonomickou konkurenceschopnost. Úspěch dalšího jednání stojí na překonání těchto rozdílů.

Autor pracuje pro asociaci ekologických organizací Zelený kruh