Nemůžeme si dovolit pokračovat ve spoléhání se na recyklované myšlení z dob Studené války, varovala americká ministryně zahraniční Hillary Clinton v nedávné přednášce pro Americký insitut pro mír. Bohužel drtivá většina českých politiků a médií a v důsledku i české společnosti ve schématech Studené války uvažuje. Zrušení, nebo lépe řečeno změna, amerických plánů ohledně protiraketové obrany v Evropě odhalilo neschopnost českých politických elit osvobodit se z fixace na totalitní zkušenost, skrze kterou vnímají a dávají smysl současnému světovému dění.
Zprávu o tom, že americká radarová základna v České republice nebude, označil Václav Havel za vítězství vyčůraného sobectví a odpůrce radaru za pacifisty mnichovského ražení. Sám přitom často poukazoval na fakt, že zatímco sovětské základny byly českému lidu vnuceny, o té americké si český národ může svobodně rozhodnout sám. Je smutné, že jedna z vůdčích světových osobností na poli obrany lidských práv a svobod znevažuje legitimní a svobodný názor velké části veřejnosti tak pejorativním způsobem. Jistě, veřejnost může postrádat hlubší znalost bezpečnostní problematiky. Ale nebyl to právě Václav Havel, kdo řekl, že ho technické a vojenské parametry protiraketové obrany nezajímají a druhým dechem dodal, že se jedná o čistě obranou záležitost? Z jakého důvodu tedy bývalý prezident a celá řada bývalých dizidentů a současných politiků předrevoluční generace tak vehementně americký projekt podporovali?
Odpověď nalezneme v textu otevřeného dopisu adresovaného v červenci letošního roku Baracku Obamovi a zformulovaného významnými středo- a východoevropskými politickými osobnostmi včetně Václava Havla, Alexandra Vondry a Karla Schwarzenberga. Dopis dokládá hlubokou víru na straně autorů, že jediným věrohodným garantem české (potažmo regionální - dle původu autorů) bezpečnosti není ani Evropská unie ani dokonce Severoatlantická organizace, ale Spojené státy americké. Radar se cenil tak vysoko právě proto, že by spolu s ním přišli i Američané v uniformách. Pomineme-li, jak snadno a rychle by takový personál mohl být evakuován, Václav Havel a jemu blízcí zkrátka chtěli mít nejvyšší možnou garanci toho, že si oni ani jejich děti již nikdy nebudou muset projít tím, čím si v době totality prošli. Václav Havel, který si musel vytrpět komunistickou zlovůli a který Američany vnímal spíše jako polobohy skrz vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné evropy a skrz to, co Američané za komunismu symbolizovali, se snažil zpětně porazit strašáka z minulosti ve změněných podmínkách přítomnosti a bouřlivě se tvořící budoucnosti. Pro Václava Havla a ostatní atlanticisty jsou Američané jedinou relevantní silou dobra a jediným relevantním praporem svobody a demokracie ve světě a jejich podpora musí být téměř nekritická. To bylo manifestováno Havlovou podporou bombardování Srbska, invaze Iráku nebo právě budování protiraketové obrany. Mlčení českých atlanticistů nad mučením zajatců ve Válce proti teroru paradoxně odhaluje pragmatický realismus, odsuzovaný jimi samými v otevřeném dopise Obamovi.
Změna amerických protiraketových plánů znamenala konec snů o nadstandardních vztazích se Spojenými státy. Otázkou je, zda by radar takové vztahy vůbec přinesl. Na světě jsou desítky zemí, které jsou přesvědčeny o tom, že udržují nadstandardní vztahy s USA. U drtivé většiny z nich jde o pouhou iluzi. Čeští politici, kteří radar podporovali, z něj učinili něco, čím nikdy nebyl – test české spojenecké solidarity (nejdříve) a (posléze) test amerického závazku vůči České republice. Po telefonátu prezidenta Obamy premiéru Fischerovi o přehodnocení amerických plánů se všechna silná slova o spojenectví jakoby ze vteřiny na vteřinu vypařila, když někteří zástupci ODS začali hystericky mluvit o stažení českých jednotek z Afghánistánu. Spolu s tím se vypařily i jejich dlouholeté argumenty, že čeští vojáci v Afghánistánu chrání i české bezpečnostní zájmy a nejsou tam jen na přání či tlak Američanů.
Česká média reagovala v bulvárním stylu a stejně hystericky. Nezajímala se o to, že nová koncepce protiraketové obrany bude lépe chránit také i samotnou Evropu a ne jen pouze území Spojených států. Nezajímala se o to, že tato nová koncepce vyjde levněji, bude účinnější a bude moci začít fungovat dříve než podle původního plánu. Nezajímala se o to, že oproti původním plánům se nyní otevřel prostor pro plnou NATO-izaci protiraketové obrany. Česká média se také příliš nezajímají o analýzu ruské zahraniční politiky nebo o základní pochopení toho, o co Rusům vlastně celou tu dobu jde. Novinové titulky budily dojem, že se ruská vojska druhý den po oznámení konce radaru vydala na pochod směr Praha.
Média samozřejmě nežijí ve vákuu. Do jisté míry odrážejí, zprostředkovávají a reagují na názory politické elity. Černobílé a provinciální komentáře k radaru, ve kterých strach z Ruska hraje hlavní roli (Irán přestal být najednou tématem), kopírují myšlení českých politiků. Myšlení z dob Studené války, proti kterému varovala Hillary Clinton.
Jistě, Rusko je autokratický stát a v procesu hledání nové idetity a role ve světě. Má své vlastní představy o globálním mocenském uspořádání, ale tyto představy jsou založeny na univerzálním legalismu (minus agenda lidských práv), novém kontraktním ekonomicko-politicko-bepečnostním vztahu na severní polokouli a klasické definici suverenity spíše než na vojenské konfrontaci. A pokud nějaké nebezpečí státům střední a východní Evropy od Ruska hrozí, pak je to nebezpečí ekonomického charakteru, kterému se vojensky čelit nedá, ale v rámci EU už lépe.
Co většina českých politiků opomíjí jsou širší souvislosti za přehodnocením americké protiraketové obrany. Souvislosti, které překračují hranice České republiky. Jde především o Obamovu vizi světa bez jadernýc zbraní, která není naivní vizí jdnoho muže, ale vysoce pragmatickou politikou sledující americké národní zájmy. V přímé vazbě k této vizi jsou probíhající odzbrojovací jednání mezi USA a Ruskem, iránský jaderný program, čínská vojenská modernizace, vývoj v Iráku, Pákistánu a Afghánistánu a izraelsko-palestinský konflikt. Všechna tato témata jsou navzájem provázaná, ale klíčovou roli bude hrát vývoj ve vztazích mezi USA a Ruskem a mezi USA a Iránem.
S podrobným výpisem překážek a výzev na cestě k úplnému jadernému odzbrojení nedávno přišla rozsáhlá studie financovaná britskou, norskou a švédskou vládou. Studie mimo jiné zkoumá vztah mezi nukleárním odzbrojením, proliferací a protiraketovou obranou. Právě protiraketová obrana může za určitých okolností hrát pozitivní roli v procesu jaderného odzbrojování, ale pouze za podmínky, že mezi hlavními jadernými mocnostmi dojde k spolupráci a porozumění nad její realizací. V opačném případě může být i embryonická protiraketová obrana vnímáná jako strategická výhoda, na kterou ostatní státy zareagují neochotou dále snižovat počty jaderných zbraní, případně rovnou jejich navýšením a modernizací. Modifikace Bushových plánů a získání dalšího času do případného rozmístění antiraket schopných sestřelit mezikontinentální balistickou střelu může rozvázat Obamovi ruce k nalezení právě onoho potřebného módu spolupráce a porozumění, které bude znamenat komplementární a ne dialektický vztah protiraketové obrany a jaderného odzbrojování.
Neschopnost nebo neochota českých politiků předrevoluční generace vnímat širší politické souvislosti současného světového dění a jejich sázka na bilaterální bezpečnostní garance na úkor existujících multiáterálních organizací je zcela neadekvátní v kontextu moderních výzev dneška. Tyto výzvy si žádají odvážné politické vize namísto dlení v traumatech minulosti. Ve svém otevřeném dopisu americkému prezidentovi si Havel, Vondra a Schwarzenberg posteskli, že ve střední Evropě vyrůstá nová generace politiků, kteří nesdílejí stejné vzpomínky a zkušenosti jako generace předrevoluční. Spíše než ke stesku by to ale mohl být důvod k naději.
Šádí Shanaáh – absolvent Evropských studií na univerzitě v Cambridge, bývalý poradce ministra školství, mládeže a tělovýchovy
